V Písku tam se žije.

V pondělí ráno jsem přebalila krosnu a směřovala Na knížecí. Dorazila jsem tam v 8:55 a autobus odjížděl v 9:00. Uf. Za nedlouho jsem byla v Písku, prošli jsme se po městě. A na očekávaných 12:30 jsme vyrazili do Šobrovi ulice. Na kraj města, k lesu, do Dětského domova Polárka, téměř v lese. Pan K., vedoucí vychovatel na nás čekal. Jeho první věta byla, že nemáme nikdy nic nechávat o samotě, jinak už to nikdy neuvidíme. Praktikantů měli víc než dost a vlastně kromě odpoledních udělaných úkolů tam pořádně nebylo co dělat. Celý týden bylo hezké počasí, a tak každý chtěl jít radši ven, než trávit čas s námi. Což docela chápu, ale my jsme si to s Jančou užily po svém. Procházely jsme město, opalovaly se na parkánách Putimské brány, obdivovaly labutě, lampy. Vyslechly si zajímavé poznatky píseckých občanů jako: "Já ty anorektičky nechápu. Co z toho vlastně mají že nežerou? Ženský mají vypadat k světu." Dozajista jsme si pořádně užily pěkného počasí, sebe navzájem i krás Písku. Celá naše praxe se proměnila spíš v dovolenou a odpočinek od školy i Prahy.