Dar křídel.

Po probuzení prý máme deset vteřin, abychom se upamatovali na sny právě uplynulé noci. Potmě, se zavřenýma očima si udělejte poznámky, zachyťte útržky a střípky snů a odhalte, čím člověk žije ve snu a co by snící já chtělo sdělit svému bdícímu já. 
Nějakou dobu jsem to zkoušel s magnetofonem - hned po probuzení jsem sny vyprávěl malému přístroji monočlánky, položenému vedle mého polštáře. Nikam to nevedlo. Sice jsem si několik vteřin pamatoval, co se v noci stalo, ale potom se mi už nikdy nepodařilo rozluštit, co zvuky na pásku znamenají. Slyšel jsem jen podivný skřehotavý záhrobní hlas, dutý a starý jako ze dveří krypty, jako by se spánek rovnal smrti.
Pero a papír se mi osvědčily lépe, a když jsem se naučil nepsat jednu řádku přes druhou, začal jsem poznávat, na jaké cesty se vydává ta část mého já, která nikdy nespí. V mé snové zemi byly spousty hor, létání, škol a oceánů narážejících na vysoká skaliska, spousty nezvyklých podrobností a tu a tam vzácný moment, který by mohl pocházet z některého ze životů minulých nebo teprve budoucích.
Pak už netrvalo dlouho a všimlo jsem si, že i mé dny jsou vlastně sny a stejně jako ony se mi beznadějně vytrácejí z paměti. Když jsem si nedokázal vzpomenout, co se stalo minulou středu, nebo dokonce minulou sobotu, začal jsem si psát deník nejen svých nocí, ale i dnů, a dlouho jsem měl obavy, že jsem zapomněl většinu svého života.
Ale když jsem nashromáždil několik kartonových krabic popsaného papíru a ze svých nejoblíbenějších příběhů uplynulých patnácti let sestavil tuto knihu, zjistil jsem, že jsem koneckonců tolik nezapomněl. Psal jsem o všem možném, co skvělého či smutného mě potkalo...
- RICHARD BACH