I blog, který byl pár let mrtvý může znovu ožít. Uvědomuju si víc a víc, jak mi chybí někam ukládat svoje myšlenky. A moje terapeutka říká, že lidi s velkou fantazií jako já, by měli víc psát. A ono když něco napíšete, tak je to najednou víc reálné a můžete se k tomu kdykoliv vrátit. To by bylo dost slov o tom, proč znova píšu (a taky jsem slyšela, že sem pořád někdo chodí a kouká, jestli jsem náhodou něco nenapsala.)
Od doby co jsem začala studovat magistra jsem přemýšlela nad tím, že bych začala chodit na terapii a otevřela si ty věci v sobě, které nějakým způsobem umím pojmenovat a popsat, ale nevím, jak s nimi dál pracovat a co s tím dělat. Takže jsem přišla na svoji první terapii a vysypala na svou terapeutka celou škálu mých problémů a teorií a od té doby na nich pracujeme. Jsem ráda, že jsem se tak rozhodla, jsem ráda, že tam chodím, ale zároveň je to náročný proces. Něco si myslíte a víte to, pak to řeknete někomu nahlas a ten vám to zopakuje, ne-li pojmenuje líp a přesněji je těžké. Věřím však, že to časem bude ozdravné, ale musím ujít ještě nějakou cestu.
Posledních pár týdnů mi funguje moje vlastní terapie horama a přírodou. Jednou jsem četla článek o psychoterapeutovi, který bere své klienty na terapie do lesa, nebo kamkoliv jinam do přírody. Podle něj se tam lidem lépe přemýšlím a mají kolem sebe mnohem více vjemů a věcí nad kterýma můžou přemýšlet a tím je napadají i různé souvislosti. Plus během procházky nechá terapeut klienty např. sbírat šišky (jednu za každou věc, které je trápí), šišky pak klient na konci terapie odhodí a může se tak ne jen obrazně alespoň trochu zbavit svého trápení.
Chtěla bych si jednou udělat terapeutický výcvik a pak bych chtěla dělat terapie v přírodě, nebo na horách. Na mě to funguje velmi, každý den, který jen jdu a jdu a koukám kolem sebe mi pomáhá. Pomáhá mi to nemyslet(nebýt tolik vztahovačná a přemýšlet nad sebou.)
Žádné komentáře:
Okomentovat