Oskar a růžová paní.

Milý Bože, dík, že ses stavil.
Vybral sis přesně tu chvíli, kdy mi bylo nejhůř. Možná jsi byl taky trochu uražený kvůli mému včerejšímu dopisu...
Když jsem se probudil, vzpomněl jsem si, že mi je devadesát let, otočil jsem hlavu k oknu a díval jsem se, jak padá sníh.
A v tu chvíli jsem uhádnul, že přicházíš. Bylo ráno. By jsem sám na Zemi. Bylo tak brzo, že i ptáci ještě spali, noční sestra paní Ducru si nejspíš dala ve službě šlofíka a Ty ses snažil vyrobit úsvit. Šlo to ztuha, ale byl jsi vytrvalý. Nebe bledlo. Pumpoval jsi do vzduchu bílou, šedou a modrou, odstrkával jsi tmu a probouzel život. Bez oddechu, vůbec ses nezastavil. V tu chvíli mi došel rozdíl mezi Tebou a mnou: Ty jsi prostě neúnavnej! Tebe nikdy nic neomrzí. Pořád v práci. Teď musím poslat den! Teď noc! Teď zase jaro! Teď je řada na zimě! Teď Peggy Blue! Pak Oskar! A šup, babi Růženka! Ty máš, ale kořínek!
Pochopil jsem, že jsi přišel. Že mi říkáš svoje tajemství: dívej se každý den na svět, jako bys ho viděl poprvé.
Tak jsem udělal, co jsi mi poradil, a snažil jsem se. Poprvé. Pozoroval jsem světlo, barvy, stromy, ptáky, zvířata. Cítil jsem, jak mi vzduch vniká do nosu a plní mi plíce dechem. Slyšel jsem hlasy z chodby jako pod klendbou katedrály. Cítil jsem, že žiju. Chvěl jsem se čistou radostí. Radostí, že jsem na světě. Byl jsem úplně okouzlený.
Dík, Bože. Že jsi to pro mě udělal. Měl jsem pocit, že mě vedeš za ruku do srdce tajemství, abychom si je spolu prohlédli. Děkuju.
Na shledanou zítra, pusu,
Oskar.
P.S. Moje přánní: můžeš to s tím poprvé opředvést i mým rodičům? Babi Růženka už to asi zná. A taky Peggy, prosím, jestli Ti zbude čas...

(Eric-Emmanuel Schmitt)