Na Střeláku.

Už druhé pondělí za sebou jsem jela do ÚSTŘEDNÍ knihovny v dopoledních hodinách. Dneska jsem si při cestě ze Staroměstské uvědomila, že je pondělí a že Ústřední knihovna je otevřená až od 13:00.
Šla jsem si sednout na Střelák. Všude po zemi se povalovalo chmýří co zbylo z pampelišek. Bylo tam ticho. Našla jsem volnou lavičku. Dala si do uší MP3 přehrávač. Poslouchala jsem COLDPLAY. Dočítala jsem ZMIZET od Petry Soukupové, abych se mohla pak soustředit jen na Sociální psychologii. A nemyslet na to, jak ten poslední příběh skončí. A skončil špatně, jako ty další dva příběhy. Naštěstí ne tak tragicky jako ten první...
Brzo se mi vybila MP3. Dala jsem se do pročítání otázek na Sociální psychologii.
Na vedlejší lavičku si sedl cizí pán. Nejspíš ten pán byl bezdomovec. Brzo si na lavičku lehl a pod hlavu si dal svou Billa tašku. A začal si vesele prozpěvovat. Nejspíš mu bylo hloupé si sám pro sebe mluvit a prozpěvování mu přišlo jako lepší nápad...

... některé ze zpěvů pana bezdomovce...

"Ó holoubátka, holoubátka, jen vy mě tady posloucháte. Holoubátka, holoubátka vy všechno slyšíte."

"Kdy se jen tento týden vyspím? Zítra ne. Pozítří ne. Bude pršet. Ve čtvrtek můžu spát na lavičce."

"Brekeke. Brekeke. Brekeke. Brekeke. Brekeke." 

"Abrakadabra. Abrakadabra. Abrakadabra."

A pak mě déšť vyhnal do knihovny, která se v tu dobu zrovna otevřela. Sympatické bylo, že ten pán měnil melodie s každou slokou.
Možná bude něco na té Marťově teorii, jak si "fantasy svět" nosím sebou.