Státní maturita - poprvé.

Ne. Definitivně neumím dělat nic bez nervů v kýblu.
Ráno jsme seděli ve školní knihovně a povídali si, jak se téměř nikdo na to neučil, protože nám přišlo, že není co. Po chvíli dorazil spolužák, který byl tak nervózní, že nemohl spát a je tady teda dřív.
Hlídal nás pan P. náš zeměpisář, který nás učil celých osm let. Takže místo komedie s registrací a podobnýma věcma, jsme mu nemuseli ukazovat občanky a stačilo se jen podepsat, že jsme teda dostali svůj záznamový arch. Didaktický test z češtiny byl až moc podobný scio úlohám, kdy člověk víc vyvozuje věci než, že by se to týkalo češtiny. Některé úlohy byli divně lehké, jiné těžké. Ale dohromady bylo to divné. Mám z toho blbý pocit, který mám teda obvykle, ale třeba teď i oprávněně. Do slohu jsme měli asi 45 minut, pauzu, kterou jsme strávili na chodbě, snědli čokoládu, u některých se objevily slzy v očích. Co to bylo?
A vůbec.. Proč jsem se nemohla narodit o rok dřív a maturovat normálně?
Když jsme psali sloh, bylo mi zle, třásly se mi kolena a snažila jsem se myslet na to, co vlastně chci psát.. Myslím, že čekání do 17. června bude hrozné, úmorné..
Uvidíme jaká bude zítra angličtina a snad aspoň trochu lepší....