Sokratovský dialog bez Sokrata.

...Protože si pan B. myslí, že rádi spisujeme soutěže, tak jsme měli za úkol napsat dialog...

A: Páni, najednou cítím, že konečně žiju.

B: Vlastně žijeme už dýl, ale teď jsme konečně skoro doma, tady budeme nějakou dobu růst a pak to tady budeme muset opustit  jít ven, mimo břicho naši maminky, pak uvidíme velký svět a to bude náš opravdový domov.

A: Svět? Opustit to tady? Proč? Jsem tady sice jen chvíli, ale docela se mi tady líbí, je tady teplo, prostor a dokonce si mohu s tebou povídat.

B: Nevím proč, ale mám takový pocit, že jednoho dne budeme muset odejít.

A: Pocit? Co to je? To jsem ještě jaktěživ neslyšel?

B: Taky se nediv, zase tak dlouho nežiješ, aby si to mohl slyšet, pokud se teda to, že jsme tady spolu už dá považovat za život.

A: Proč si myslíš, že tady ještě nežijeme?

B: Život podle mě je něco naprosto jiného, teď jsme chráněni, rosteme mamince v bříšku a relativně nic se nám nemůže stát, nejsme ohroženi lidma co jsou venku, nic co je na světě nás neohrožuje a taky je tady docela příjemné světlo.

A: A ono to venku na tom světě, už není tak bezpečné?

B: Včera večer, když už si spal jsem slyšel, jak si naše maminka s náma povídá, hladila nás po břiše a říkala, že se na nás konečně těší, že se to snad povede a i jí se narodí aspoň jedno miminko.

A: Jedno? Copak ona neví, že jsme tady dva?

B: Zatím ne, je na to příliš brzo, aby to věděla, ale myslím, že  o to větší bude mít radost až zjistí, že bude mít dvě malé miminka.

A: A nikdo jiný kromě maminky se na nás netěší?

B: Myslím, že ještě by tam měl čekat někdo, aspoň když byla na návštěvě předevčírem u své sestry, mluvily ještě o jednom člověku, který patří k maminkám, jen si teď nemůžu vzpomenout, jak mu to jen říkali.

A: To jsem nespal, já si to pamatuju, jak o něm mluvil. Byl to myslím tatínek.

B: Ano, to je přesně on – tatínek.

A: Zvláštní je, že naše mamink o tatínkovi nikdy nemluví.

B: Třeba naše maminka nemá vedle sebe tatínka.

A: Nebo třeba náš tatínek s ní  zrovna nemůže být, třeba je někde pryč, třeba je vědec a je na nějaké badatelské cestě.

B: Není to ten důvod proč naše maminka nemohla tak dlouho mít žadné miminko, že nemá vedle sebe tatínka?

A: Možná. Ale chtěl bych vědět, kdo je náš tatínek.

B: Třeba v životě tatínka nebudeme potřebovat, vystačí nám jen maminka.

A: A jak se o nás zvládne postarat, když budeme dva? Nebude to na ní moc?

B: Myslím, že to zvládne, není na to přece sama, slyšel jsem jak se večer vždycky před spaním modlí.

A: A co říká, když se modlí?

B: Ne vždycky rozumím  tomu co říká, ale často se modlí, aby nás zvládla donosit.

A: Co to znamená „donosit“?

B: No, myslím si, že kdyby se něco stalo, kdyby mamince nebylo dobře, tak by jsme se odsud mohli ztratit, proto se maminka musí šetřit a je teď doma.

A: Tak to doufám, že se bude šetřit, nechtěl bych odsud odejít, je mi tady hezky!

B: Myslím si, že právě proto se maminka modlí, aby se nic nestalo s náma, i když zatím se modlí jen za jednoho, protože neví, že ten druhý je tady taky. Taky jsem slyšel, že maminka má obavy z toho, aby zvládla výchovu, když je na to sama.

A: Možná přece jen toho tatínka nemáme, když říká, že je na to sama.

B: Možná pravdu díš, ale ona ví, že na to sama není, že ví, že je s ní ve všech chvílích někdo, kdo tady na zemi sice není úplně fyzicky, ale přece je s ní. Někdo kdo jí pomáhá, když je slabá, kdo ji nenechá upadnout.

A: A kdo to je?

B: To nevím, to se asi taky dozvíme až jednou na tom světě.

A: Jak tě tak poslouchám, tak nás na tom světě asi čeká hodně věcí, snad to tam nebude tak zlé, jak jsem si myslel.

B: To asi uvidíme až ve chvíli kdy tam opravdu budeme, ale taky se tam docela těším. Slyšel jsem, že tam je plno krásných věcí, které jsou skoro jako kouzelné.

A: Kouzelné?

B: Ano, prý tam mají něco jako nebe. Kdokoliv chce může ho vidět, protože je tady pořád, dokonce umí měnit barvy, když se zlobí tak je skoro černé a když je veselé, tak má ty nejkrásnější odstíny modré barvy.

A: Tak to musí být opravdu kouzelné!

B: Naše maminka o tom umí hrozně hezky vyprávět, a taky ten pán co ho maminka chodí v neděli ráno poslouchat o tom moc hezky mluví.

A: Jaká si myslíš, že naše maminka je? Jak vypadá?

B: Bude hezká a hlavně bude mít moc hezké a laskavé srdce.

A: To srdce, ale nejde vidět, ne?

B: To se jen tak říká, že bude mít hezké srdce, ale nemůžeš se na něj podívat. Jde to však poznat podle toho jak nás má už teď ráda a jak má ráda lidi co jsou okolo ní.

A: A co ten tatínek? Kdo je vlastně náš tatínek?

B: Jsme u toho zase!

A: Neodpověděl jsi mi a mě by to docela zajímalo.

B: Možná proto, že naše maminka nemá tatínka a hrozně chtěla mít miminko, tak šla někam kde se dá sehnat život dítěte i bez toho, aby u toho tatínek byl.

A: Něco jako takové to místo, kam maminka chodí ráno pro rohlíky?

B: Nemyslím si, že život by se dal koupit v obchodě na to je příliš vzácný.

A: Proč si myslíš, že je vzácný?

B: Všechno je vzácné a jedinečné, dokonce i ty a já jsme jedineční, i když si třeba budeme podobní, tak každý z nás bude jiný, to  je ta jedinečnost, že nemůžeme být naprosto stejní.

A: A proč, když je to tak vzácné, proč si toho života někteří lidi neváží?

B: Ne každý si tu zvláštnost a jedinečnost uvědomuje, pro každého znamená život něco jiného, každý má jiný smysl života.

A: Smysl života?

B: O tom taky ještě moc nevím, snad to víc poznáme až budeme venku na světě. Ale vidíš, že i když jsme tady u maminky v bříšku teprve pár dní, tak už žijeme jsme živé bytosti, i když jsme tak maličcí. Některé maminky si myslí, že ještě není pravý čas na to, aby měli miminko a tak se ho vzdají, protože si neuvědomí, že už vlastně žije.

A: A co se s ním stane, když se ho vzdají?

B: Někdy umře a nebo jindy se s ním stane něco jako s náma, dají ho do bříška nějaké jiné mamince.

A: Takže i my jsme měli na začátku jiný domov?

B: Ano i ne. Některé tvé otázky jsou moc záludné.

A: Učím se od tebe, protože více posloucháš, když já spím a proto víc věcí znáš.

B: Když maminka zjistila, že má v sobě miminko hrozně se radovala a přitom i plakala, volala své kamarádce a říkala, že konečně i jí se to povedlo, že i ona teď může mít pod srdcem dítě a milovat jej už od počátku.

A: Takže naše maminka si nás už nechá? Nedá nás někam pryč? Do jiného domova?

B: Ne, naše maminka nás už teď miluje!