Středa nám CHUTNÁ.

Středa nám chutná, ale čtvrtek, pátek sobota, neděle, pondělí a úterý taky nejsou k zahození.

Do velkého nádraží vjel dlouhý vlak a se skřípěním zastavil. Všcihni vystoupily. Nebylo kam dál jet. Alespoň ne tímto vlakem. Průvodčí Mlejnek procházel prázdnými vagóny a nahlížel do jednotlivých kupé, jestli v nich něco nezůstalo. V jednom kupé našel šedý klobouk. V jiném košík s pletením. V dalším plyšového pejska. V posledním kupé posledního vagónu našel miminko. Šedý klobouk měl rozpáranou podšívku. V košíku s pletením ležely dvě rukavice z červené vlny, obě na levou ruku. Plyšový pejsek byl natahovascí, měl se točit dokolečka a dělat kotrmelce, chyběl mu však klíček, takže se jen pitomoučce usmíval. Miminko se usmívalo taky. Přímo na průvodčího. Když se nad ním naklonil, aby se podíval, z jakého je materiálu, kýchlo a malou pěstí si promasírovalo nos.

Průvodčí Mlejnek, mimo službu otec dvou nezletilých dětí, pochopil, že miminko je pravé. Vzal je do náručí, košík s pletením, kloboukem a

plyšovým pejskem si navlékl na předloktí a opatrně vystoupil z vlaku. Se všemi nalezenými předměty zamířil k bočnímu vchodu nádražní budovy, nad nímž visela cedule ZTRÁTY A NÁLEZY.