Shad:
Jenom mě tak napadá, že my všichni jsme jako Elva. Tak trochu. Sami trpíme máme li pomoci, zadržujeme v sobě bolest a snášíme zlost ostatních, abychom my sami neublížili. Buď sobě, nebo ostatním.
uvažuju nad tím když nechápu proč mlčím, když mi něco vadí. Nevím-a toho se bojím-jestli je to ze strachu uvolnit ventil, z trochy vlastní sobeckosti, nebo protože si uvědomuji následky. Je to kruté zjištění beroucí naději, podobně jako v Ďáblu a Slečně Chantall - je jediné co ovládá naše činy strach?
Možná ano. Všechno tomu nasvědčuje, ale co je potom veškerá radost, láska, nesobectví, sebeobětování a dobro jako takové? následek strachu? Bojím se uvěřit že ano, protože to pak znamená, že odvaha, chrabrost, vznešenost a prozřetelnost neexistují.
Je to jedna z otázek kdy si lidé sami musí vybrat čemu budou věřit. A to je kámen úrazu. Doufat, nebo žít bez naděje? Co je lepší? Neumím si vybrat. Popravdě, nemyslím že nějaká z těch voleb je správná....obojí zastiňuje pohled na svět. Lze vůbec zůstat objektivní? Žít s vědomím, že může být obojí pravda a počítat tedy s každou reálnou možností? Je tohle moudrost? myslím že jsem na to přišla....čím více možností si uvědomuješ aniž by ses byl k nějaké přiklonil, tím logicky musíš mít větší rozhled.
Jak zajímavý je svět tím co nám nabízí. Nevím jestli je kladný nebo záporný, ale je určitě obojí. To je rovnováha. Možná je všechno jak má být. Možná....my bojovnice se dovíme pravdu ať už je jakákoliv.
Baru:
každý bojovník má svůj úkol, svý poslání.. a proto je tam kde je.. kráčí, tam kde má kráčet, i když svůj cíl zatím nevidí.. nebo jej vidí rozmazaně, důležitý je, že věří tomu, že nějaký cíl vůbec existuje.. v každém z nás je asi opravdu skryt kousek Elvy..
často se mi zdá jednodušší tiše trpět než řknout silné věty o tom co se vlastne deje.. je jednoduchý si jen něco tiše myslet, ale mluvit nahlas je umění.. mluvit o svých problémech ještě větší..
nejspíš, i když se to někdy bojíme připustit.. bojíme se reakce našeho okolí, i když máme pocit, že je nám jedno co si kdo myslí..
není to sobeckost.. je to lítost, strach, možná ohleduplnost.. obavy..
strach je bohůžel velkým.. ne však větším než odvala, láska, chrabrost.. nemůžu to říct jistě, ale sdílem ten názor.. nemůže to být vše jen strach..
Shad:
je to umění pravda, ale každý vytvoří umělecké dílo jdyž se odváží.....ale záleží na tom co je pro nás horší, jestli mlčet, nebo mluvit. já nemohu mlčet, proto mluvit je pro mne sobectví....jakožto někdy i mlčet. Myslím že někde v tom je...ale asi ve všem. žijeme přec své životy, nemůžeme tedy přestat myslet na sebe samé.
Baru:
je.. stejně jako v hodně věcech, když je toužíme vidět.. nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, ale později prozříme tváří tvář..
určitě musíme myslet na sebe samé, ale asi ne.. tak moc.. nejsme na prvním místě.. tam je někdo jiný..
Žádné komentáře:
Okomentovat