Cesta vlakem.

Cesta vlakem mě vždycky uspává. Zoufale se bráním, protože o to nechci přijít. Za oknem se zebavě míhá krajina. Těsně po dešti. Dlouhé lány bojovných pšeničných ukazováků a poddajných ječných ocásků. Obilí volá po slunci, a zatím se nad ním dál rýsují prověšené plachty mraků. Země už odmítá polykat a nechává vodu bublat mezi hrudkami hlíny.
(HRUŠKADÓTTIR - Jana Šrámková)

I mě cesta vlakem uspává. Když usednu do sedačky v kupé, opřu si hlavu, koukám z okna a najednou cítím, jak mi víčka padají. Ale je to vlastně příjemný spánek, vlak "kodrcá" a je to skvěle využitý čas (aspoň dle mě) cesty domů.
Nejradši mám trasu mezi  Zářehem na Moravě a Pardubicema (možná ještě dál). Je to slast nejen pro oko. Vždycky si říkám, jaká je škoda, že z vlaku se vlastně pořádně fotit nedá. Nebo dá? Místy si tam pasou krávy, stromy se přes podzim barvily všemi barvami. Do toho většinou ten západ sluníčka. Vždycky si při té cestě říkám: "Není na to světě přece krásně?"