Milý Gabrieli.

Tady, kde bydlíme, nerostou stromy. Asi nechtějí, nebo to nedokážou, protože náš dům je vystavený nepřízni počasí a fučí tady až moc. Stromy jsou od přirozenosti pomalé a rozvážné, a když nemůžou růst nerušeně a stojí na místě, kde je hluk, spěch a zuří bouře, nedaří se jim.
Za ostrovem kde jsme si na malé vyvýšině postavili domov, jen co by kamenem dohodil od pobřeží. Tahle holá krajina není příhodný domov pro stromy, ještě tak pro vytáhlé, rezaté keře, vřes a drny. Dál na pevnině, kam se už náporům větru nedaří dopravit slané spršky z moře a kde začínají stráně a hluboká údolí, stojí statky a stavení, rostou stromy ve velkých a menších hájích jako klany tichých, vytáhlých národů. Občas se k nim vydáme na návštěvu, ke klanu listnatých nebo jehličnatých, cesta trvá necelých deset či patnáct minut, ale je to už jiné místo, svět, kde se oceán ozývá jako výsměch, krajina, kde otevřenost pobřeží a ohromoující světlo ustoupilo čemusi uzavřenému a temnému. Ty, kdo jsou zvyklí žít u moře, může v lese přepadat pocit stísněnosti. Trochu jako ve městě, kde se ti často zdá, že je těžké mít místo jen pro sebe, viď.
Ale v koutě zahrady až u oceánu, kde se stýká jih se západem, stojí těsně u nízkého plotu osamělý strom a vzdorovitě hájí sé právo být jiný. Nevím, jak se jmenuje, pokud vůbec stromy tak svéhlavého druhu můžou mít jméno. Nevím ani, jestli lze říct, že ten strom stojí, rozhodně neroste vzhůru jako ostatní stromy. Tenhle strom je úplně ohnutý a uhýbá před severozápadním větrem, uhýbá před ním a směsicí poddajnosti a tvrdošíjnosti svědčí o své obdivuhodné důstojnosti.
Všechny větve směřují k jihovýchodu. Natahují se a ční, dlouhé, šlachovité a vodorovné, jakoby na útěku před vichrem. V zimě, když uprostřed dne zhasne světlo a větve jsou holé a černé, připomíná zkroucené prsty staré čarodějnice, jež se natahují po východním větru a nenechají se chytit. Na podzim, když je listí suché, snaží se vymanit z pevného sevření kmene.V létě, když se větve prohýbají pod zelenou záplavou listí, bzučí v nich hmyzí koncert a cvrlikají ptáci, promění se bujný, rozvlněný hrozen do sebe uzavřeného, mystického života. A na jaře, těsně předtím, než vyraší pupeny, jež musí, ač nechtějí, leč - není vyhnutí - přípomínají větve touhu, vztažené ruce, které se brání i chtějí , obojí najednou.
Stromy v sobě nosí velká, stará tajemství. Člověk je má ctít, jako ctí ty nejstarší a nejmladší kolem sebe, protože bez nich nemá kořeny...

- HALFDAN W. FREIHOW.

Jedna z takových těch kníížek, které člověk čte s jedním dechem. Některé myšlenky čte znovu a přemýšlí nad nimi. Takových těch co vás pohladí na duši. Navíc každá cesta metrem, autobusem, tramvají je hned veselejší a rychlejší.