Pollyanna se tiše zasmála.
"Víš to je prostě taková hra."
"Hra?"
"Jistě. Hra na radost."
"O čem to, prosím tě, mluvíš?"
"No prostě hra. Naučil mě ji tatínek a je báječná," vysvětlovala Pollyanna. "Hráli jsme ji pořád. Od doby, kdy jsem byla malá, opravdu malá holčička. Pak jsem o ní pověděla dámám z ženského spolku a ty ji hráli taky. Aspoň některé."
"A co to je? Já se ve hrách vlastně moc nevyznám."
Pollyanna se znovu zasmála, ale současně si povzdechla. V nadcházejícím soumraku vypadala její tvářička vyzáblá a plná smutku.
"Začali jsme ji hrát s berlemi, které jsme dostali ve věcech, které přišly ve sbírce pro naší misii."
"S berlemi?"
"Přesně tak. Rozumíš... Já jsem chtěla panenku a tatínek jim to napsal. Když ale dorazila zásilka s věcmi, ta paní nám napsala, že žádné panenky nemělo, ale zato našla malé berličky. Takže je posílají, protože by se mohly někdy nějakému dítěti hodit. A tak to všechno začalo."
"No já musím říct, že tohle mi zrovna jako hra moc nepřipadá," prohlásila Nancy takřka podrážděně.
"Ale ano. Ta hra spočívá v tom, že si člověk najde na všem něco, z čeho může mít radost. Nezáleží na tom, co to je," vysvětlovala Pollyanna nadšeně. "A my jsme s tím začali právě tehdy. U těch berlích."
"To mě podržte! Z čeho bych měla mít radost, když dostanu pár berlí a chtěla jsem panenku!"
"Ale něco se tam dá najít! Opravdu! Je to úplně jasné! Stačí mít radost z toho, že člověk ty berle nepotřebuje sám!"
"To je snad to nejpraštěnější, co jsem slyšela..."
...jak si člověk po zkouškovém s chutí něco přečte...
Hey guy!
OdpovědětVymazat