1. září

Po další neobvykle krátké noci nastalo ráno, donutila jsem se jít do sprchy, aby jsem se aspoň trochu probudila, oblíkla si své šaty z Irska a sešla o patro dolů, kde čekala varná konvice a od ráno mi neznělo v hlavě nic jiného než: "kafe, kafe, kafe".
Do kuchyně vletěl bráška s veselým výrazem ve tváři: "co všechno budu dneska ve škole potřebovat, co si mám všechno vzít?" A tak jsem i já měla brzo stejně veselou náladu jako on.
Ve škole byl hlavní vchod jako vždy uzamčen, a proto jsme se dostali na gympl, sklepem, kde jsou šatny. Vyšli jsme první i druhé schody a v prvním patře jsem automaticky zamířila ke třídě, která vždycky byla ta naše. Ale zastavila nás paní knihovnice: "Vy jste prima, ne? Tak to musíte jít do druhého patra, třídu máte tam kde se učí biologie, však víš Barčo, ne?"
Třída byla plná už natěšených primánů a za katedrou stála teta Hela, tentokrát celá oblečená v růžové: "Ááá, tady je Halušková, teda chci říct Haluška, tady máš heslo k přistupu na iškolu a běž se posadit do lavice."
Ze zadní části třídy na mě mával Honza, a tak jsem se šla postavit za ním: "To jsem rád, že Tě tady vidím, vlastně jsem to tak trochu čekal, že tady budeš, tak si můžeme aspoň pokecat."
Brzo se třída naplnila, dorazila i paní ředitelka a mohlo se začít. Hela byla zmatená jako obvykle: "Dětičky, tak vás tady vítám, vítám rodiče i moje dva bývalé studenty Barunku a Honzíka, tak by jste nám na úvod mohli pronést nějakou řeč, jaké to pro vás tady na gymplu bylo." Honza to zachránil svým řečnickým talentem, řekli jsme jim, jak chodit na gympl je super, poté jsme řekli na které školy jdeme a slovo si vzala paní ředitelka.
Zanedlouho jsme s Honzou zjistili, že pravý důvod proč tam paní ředitelka je, je hlavně proto, aby mohla opravovat zmatenou tetu Helu: "No děti, tam  nahoře sídlí ta paní co jí budete nosit peníze. Paní ředitelka: "Chcete říct paní ekonomka, viďte paní kolegyně?!"
Hela dala jedné holčičce v první lavici studentské průkazy, aby je všem rozdala: "Tady máš studentko, rozdej každému jeden. To jen, aby jsi věděla, ode dneška jsi studentka a  už ne  žádná žačka!"
Bohůžel si už nepamatuju každou její perlu, abych vás mohla víc pobavit, ale my s Honzou jsme v sobě smích museli dusit dost často. Jednou jsme dokonce byli napomenuti, že moc vyrušujeme: "Barunko, Honzo, sice už nejste studenti naší školy, ale já vás pořád napomínat můžu, tak buďte zticha."
Dětem bylo oznámeno, že ve třídě budou mít i nějaké funkce jako jsou: nástěnkáři, předseda, místopředseda, služba na třídní knihu. Hela: "Jednu službu na třídní knihu by jsme mohli určit už dneska v mojí minulé třídě se o to starala Barunka s Anetkou a jak jim spolu bylo vesele, tak Haluško, že by jsi to po sestře převzal?!"
Myslím, že to s tetou Helou budou mít veselé jako my, brácha mi slíbil, že mě bude informovat o každém jejím oživování mouchy a podobných příhodách, takže možná není konec všem veselým historkám o tetě Hele. :)
Brácha s mamkou šli ještě do knihovny vyzvednou učebnice a já jsem šla dolů hledat Shad. Po cestě jsem potkala pana A., paní A. Pan A. se na mě udiveně podíval: "Něco se stalo, že jsi tady?" A já: "Ne, já jsem tady jen dneska přišla s bráchou." "Tak to jo, už jsem se lekl, tak ať se Ti daří." Paní A. se mě zeptala jak jsem se měla v Irsku, jakou tam měli angličtinu, kde jsem tam všude byla. Vím, že je velkou milovnicí anglicky mluvících zemí, ale ať jsem řekla cokoliv, tak řekla, no tam to znám, tam je to krásný. Rozhled některých lidí je obdivuhodný. Najednou bylo vtipné, že se bavím jen tak s profesorkou, která pro mě díky konverzaci z angličtiny byla ještě loni noční můrou, i když asi trochu zbytečně, protože jak se i u maturity ukázalo, moje angličtina na tom asi nikdy nebyla tak špatně a paní A. vůbec nebyla tak zlá, ale byla hrozně hodná, i když občas působila přísně.
Po chvilce hledání jsme se s Shad našly, podnikly tour po Vítkově, zašly do cukrárny na banánový shake a horkou bílou čokoládu, na oběd do školní jídelny, snažily se sehnat barvy na textil, obdivovaly barevné tenisky u čongů, smály se a dohodly se k psaní starých dobrých dopisů, celé dopoledne uteklo ani jsme nemrkly a my jsme se musely rozloučit, snad ne na dlouho.
To kouzlo maloměšťáctví mi bude chybět.