pád.

Po neskutečně rychlém, uspěchaném, upracovaném podzimu - přišel pád. A to do slova, vím, že jsem běžela a pak najednou ležela na zemi a bolestí jsem zařvala. Snažila jsem se zvednout a následně si namluvit, že to bude v pohodě, že přece zvládnu odpolední směnu v kavárně a pak třeba večer půjdu někam do nemocnice. (ano, to byla první reakce!) Došla jsem domů, přišla fáze třesu, šoku, slz a místo do kavárny jsem jela do nemocnice.

A od té doby až do teď se můj život zpomalil. Uvědomila jsem si, že opravdu nejsem pánem (ani paní) toho všeho, že nemůžu vše zvládnout jen sama, že spát 5 hodin denně a do toho se budit je hazard. To, že zhubnout je super, ale ne tím způsobem, že jen běháte z jednoho místa na druhé a nestíháte moc jíst. Šidíte hlavně sami sebe a jste ve stresu, že něco pořád musíte. A že tím víc, co se snažíte vše zvládat, děláte ještě více chyb. Nejde si vsugerovat, že máte vše pod kontrolou ve chvílích, kdy nemáte pod kontrolou vůbec nic. Nejde být všude. Nejde hodně studovat, hodně pracovat, být dostatečně společenská, sportovat a nespat. Nebo jde to určitý čas, ale pak vám vaše tělo jasně dá najevo, že to nejde. A když nechcete poslouchat a ignorujete signály jako - žaludeční potíže, ekzémy atd., tak přijde něco, co vás fakt donutí odpočívat - třeba noha v háji a rozkaz hodně odpočívat, být doma a téměř nechodit.

Můj sen prospaných Vánoc v pandím pyžamu se splnil, i když trochu jinak, než jsem si představovala. Moje cesty do školy na zkoušky jsou teď pod stresem toho, že cesty jsou horší, než samostatné zkoušky. Po jedné cestě kamkoliv jsou potřeba minimálně 3 hodiny spánku a dva dny rekonvalescence bez berlí. To byste nevěřili, kolik svalů má člověk v horní půlce těla o kterých vůbec neví. Vzdálenosti, které trvaly 10 minut maximálně se najednou počítají v půl hodinách. Přemýšlím nad vším a že to budu muset opravdu nějak změnit, protože takhle nemůžu zase pokračovat.

Objevuji svět člověka s berlema v Praze. Základní poznatky:

• Čas na přechodech cesty je fakt krátký, proto není vyjímkou, že jste v půlce přechodu a najednou je červená.
• Lidi na vás koukají a jsou schopni se zastavit a zírat na vás.
• Spěchající lidi mlaskají, že právě vy je zdržujete.
• Není samozřejmostí, že vás někdo pustí sednout v MHD, když máte berle.
• Nikdy není jisté, co skrývá pod sněhem a dost často to HODNĚ klouže.

Samozřejmě to není jen ve všem negativní, už mě snad čekají jen dvě zkoušky, mám dost času na učení. Viděly jsme s Gabi celou první řadu seriálu The Crown - který vřele doporučuji, pokud máte rádi královskou rodinu, přírodu a Británii. Koukám se na filmy a můžu číst věci do školy. Po dlouhé době můžu napsat něco na blog. Přemýšlím nad tím, kam bych chtěla na praxi, co bych chtěla všechno zvládnout v novém roce a v brzké době. Ono na tom starém, dobrém, že vše zlé je pro něco dobré, opravdu něco bude.

A taky čím dál víc si jsem vědomá toho, jak je třeba být šťastný za vše, co v životě přijde a uvědomovat si, že to, že třeba nikoho nemáte, něco se vám nedaří, to co byste chtěli, neznamená, že váš život není dostatečně plnohodnotný. Je třeba využít tohle období k věcem, které bych třeba jindy dělat nemohla.

Včera jsem objevila jednu píseň, které se nemůžu nabažit, tak třeba si ji taky oblíbíte.

(The Piano Guys - It´s gonna be okay)